
Po prachové cestě přijíždělo mě velice známé auto. Tmavě modré a velké,muselo to
být auto které patřilo babičce Emily.
být auto které patřilo babičce Emily.
Emily?
Přijela za mnou?
Auto se smykem zastavilo, přes tmavé sklo jsem zahlídla Vanessu, která se na mě usmívala, seděla na zadním sedadle hned u mě. Její blonďaté vlasy se třpytily na slunečních paprscích. Na předním sedadle vedle řidiče seděla Ellie, možná mi věnovala pohled ale přes hnědé vlasy, co jí padaly do obličeje, jsem to neviděla. Vedle ní seděl jejich otec, Max. Měl podobné vlasy jako Eliška, dlouhé a hnědé. Po chvilce, co jsem si tam všechny Emiliiny sestry -a tátu- prohlédla vystoupila z auta Emily. Ve fialovém tílku a černých, džínových tříčtvrťákách, ke mně ladně dotančila. Žasla jsem nad jejím půvabem, dlouhé kadeře tmavých vlasů jí padaly pod prsa, nikdy neměla vlasy tak kudrnaté a dlouhé.
,,Ahoj, Ann"nikdy mi tak neřekla, co se zase děje?!
,,Ahoj, Emily!" šla jsem pomalým a nejistým krokem k ní, otevřela náruč, abych jí mohla objat. Ona ale ustoupila dva kroky vzad. Koukla se mi do očí, nebyli to její oči, nemohli být tak…jiné! Neměli tu její přírodní zelenou barvu. Naopak byli svítivě zelené. Kůži měla tmavší, ústa více červená…celkově se změnila.
,,Co se děje?" Emily se otočila zpátky k autu, koukala se na přední sedadla. Uvnitř jsem uviděla záporný pohyb hlavou.
,,Už nejsi moje nejlepší kamarádka."Vykulila jsem na ni oči. ,,Už nejsi moje nejlepší kamarádka" ozývalo se mi v hlavě, propadala jsem se do tmy. Postoupila jsem o dva kroky blíže k ní.
,,Proč?"hlas se mi zlomil. Najednou bylo o dost těžší dýchat.
,,Nevím, prostě už mi nevolej a neotravuj mě!"Rozkřičela se na mě. Vanessa za ní evidentně odporovala její reakci. Mračila se a naštvaně kroutila hlavou. Snažila se otevřít dveře, ale Eliška jí stáhla zpátky.
,,Zůstaň tady, Vanesso! Opovaž se jít ven!" Slyšela jsem tlumený hlas Ellie jak jí vyhrožuje.
,,Proč?"zeptala jsem se podruhé.
,,Já o tom nemůžu mluvit!"řekla znovu a vrátila se do auta. Bez jakéhokoliv náznaku rozloučení, se na mě podívala. Oči jí žhnuly nenávistí, ale ne ke mně, nevěděla jsem ke komu…Pokynula svému otci, aby jel. Vanessa mi zamávala a trošku se usmála, za to Emily i Ellie byli nečitelné, zachmuřelé a rozzlobené. Kývla jsem hlavou, ne k rozloučení, spíše k hořkému pochopení.
Nechce mě vidět? Dobře.
Pochopím to…snad.
Ukročila jsem dva kroky do zadu a bezmocně rozhodila paže do stran. Otočila jsem se, přede mnou stála obrovská lípa. Moje vzpomínky se zpustily.
,,Tady by to bylo nejlepší"koukaly jsme se obě dvě nahoru na strom. Hledaly jsme místo pro domeček na stromě.
,,Jak se tam dostaneme?"Koukla jsem se na Emilyin barevný (pomalovaný) obličej.
,,Nevím, jdeme se podívat dál!"Rozhodla nakonec.
Pomalu jsem vyšlapávala kopec k našemu domu. V hlavě se mi ozývalo vše, co jsme kdy řekly.
,,Ježíši, Julčo! Slez sakra ze mě!"Rozzlobila jsem se ještě na malinkaté štěňátko. Na mého malinkého pejska, kokršpaněla.
,,Tak si jí sundej"podotkla slabým hláskem Emily, nebylo to tak dávno, minimálně před pěti lety.
,,Ne! Juli!"zaprotestovala jsem, když na mě moje fenka skočila už podesáté.,,Ty jedna blbko! Kokeré!"Po tom nesmyslném slově, následoval ukrutný smích. Emily si dokonce napsala na kousek papírku ,,kokeré" a nalepila si to na čelo.
Odemkla jsem si branku. Následoval další záchvěj emocí, bolest a ztráta.
,,Ehm, hele Annie je to moc červený…"Míchala Emily špagety a pozorně sledovala každou bublinku, která se vytvořila na červené omáčce. Chvilku jsem přemýšlela, co dělat, co dát do omáčky aby změnila barvu.
,,Hmm. Tak tam dej…kečup."Emily propukla v smích, který nebyl vůbec slyšet. Ona tomu říkala ,,hluchý smích".
Vypadalo to tak, že se smála ale z pusy jí nevychýzel žádný zvuk. Rukama nemotorně máchala kolem sebe a potom se popadla za břicho.
Myšlenky a vzpomínky se mi míhaly v hlavě. Poletovali, některé se v polovině zastavily a rozpadly se na tisíce neviditelných střípků, čím víc jich mizelo, tím víc jsem padala k zemi. Procházela jsem zahradou, až moje nejsilnější vzpomínka praskla. Stalo se to v lednu před třemi lety.
,,A co by jsme dělaly, kdyby to byla svině s dvěma malýma?"ptala jsem se jí, když jsme vešli do temného lesa. Celý ten den jsem chodily po lesích a jelikož jsme byli (možná ještě jsme) pořádný strašpytlíkové, přivolávali jsme si celodenní konverzací o divokých prasatech tuhletu ,,smrtící" vzpomínku.
,,No dělaly bychom to samé, co bychom dělaly, kdyby nás napadl
pes. Schoulily se do klubíčka…asi"pokrčila rameny a šla dál.
Chvilku jsem šly, pak se uprostřed svahu, kde byl na každém kroku strom, zastavily. Ona stála sedm metrů ode mne. Docela jsme na sebe hulákaly, i když bylo poměrně ticho. Pak jsme se z ničeho nic otočila zpátky na cestu, po které jme šly. Ztuhla jsem, rychle jsem se otočila na Emily, která si v klidu řvala na celý les.
,,Ticho!" zašeptala jsem sípavě a obrátila se zpět, aby viděla, kam koukám. Před námi běžely tři divoká prasata! Jedno z nich bylo obrovské, další dvě o dost menší. Jak jsem se před tím ptala Emily na svini s malými…stalo se to, přivolala jsem to!
Věděla jsem, že cítí to samé. Nechtěla jsem se na ní podívat, věděla jsem, že kdybych se otočila, nevěděla bych, co dělají, nevěděla bych, jestli běží na mě, byla bych k nim otočená zády. I přez to všechno jsem se na ní podívala, nutně jsem jí potřebovala chytit, držet a nepustit, vědět, že jí nic není. Musela jsem jí vidět, uklidňovalo mě to.
,,Teď si pomalu dřepni."zašeptala skoro neslyšně. Dělala jsem přesně to co ona. Dřepla jsem si. Začala jsem se klepat, chtělo se mi brečet a zároveň smát, moje smysly se totálně zapletly.
Myslela jsem si, že svaly v mém těle přestaly pracovat, nemohla jsem nic! Bylo to jako v mích nočních můrách, jen jsem koukala před sebe a klepala se strachem, ne strachem o sebe, strachem o ni! O mou ,,sestru"!
Složila jsem se na trávník za domem, tiše jsem vzlykala. Ne! Nenechám tohle přátelství jen tak zakopat! To přeci nejde!
Emily pozorovala, kam právě běží, kam se prasečí maminka s jejími dětmi vydá, jestli na mě, nebo pryč přes skálu. Emily na mě kývla hlavou po deseti minutách, zrovna se setmělo…
Vstaly jsme…
Trhala jsem se vzlyky trávu ze země. Horké slzy se mi ronily z očí. Slunce mě pálilo do obličeje, až jsem usnula.
,,Nezastavuj se!Běž!Běž dál!"káral mě jiný hlas než obvykle, byl zvučnější..Nade mnou poletovala bílá, krásná a velká holubice.Za sebou jsem slyšela přibližující se dupot psů, vlků. Běžela jsem lesem, pořád dopředu. Zakopávala o kořeny stromů a zarůstající kapradí. Doběhla jsem ke skálám. Pode mnou propast.Stromy lemovaly dlouhou skálu.
,,Skoč!Skoč!"Naváděl mě hlas, teď už to byl hlas v mé hlavě, chraptivý a navádějící.
,,Ne!!"vykřikl někdo za mnou.Než jsem se stačila ohlédnout padala jsem ze skály.Ucítila jsem na své ruce něco teplého, otevřela oči. Něčí ruka mě držela ve vzduchu.V několika metrech.
,,Vydrž!"káral mě krásný, líbezný hlas, ale já v něm poznala náznak úzkosti a obavy. Pomalu jsem přejížděla po ruce až k obličeji.
,,Nepadej!"říkal zase.,,Nesmíš!Ne!"
Tma. Křik.
S leknutím jsem se probudila. Pořád jsem ležela na trávě, slunce pomalu ustupovalo z oblohy. Nejistě jsem vstala a otřela si opuchlé oči od pláče.
,,Kde jsi tak dlouho?!" Kárala mě maminka, když jsem vkročila do kuchyně.
,,Nikde, na zahradě"pokrčila jsem rameny. Otevřela jsem ledničku a hledala něco k jídlu.
,,Co se ti stalo?" Teprve teď jsem si všimla, že na barové židličce sedí Felix a kulí na mě svoje modré oči.
,,Ale nic" otočila jsem se od nich.,,Jedu se na něco podívat na kole." Překvapivě jsem se rozhodla, nevěděla jsem, kam pojedu…a proč vůbec.
,,Je půl osmé! Kdy se chceš jako vrátit?" řekla kysele
máma.
máma.
,,No a? Možná budu spát u Victorie" co nejrychleji jsem odešla z místnosti, jak jsem se už přesvědčila… zase nebyla ta věc na svém místě… Jaká? Radši žádná… už tak to nebylo moc hezký na myšlení…
Tahle věc naší rodinu trápila často a já jí teď nehodlala rozpitvávat.
Viktorie byla moje kamarádka a naposledy jsem se s ní viděla v říjnu, kdy byla se svojí tetou v Praze.
Vyndala jsem si svoje staré žluté kolo. Dobelhala jsem se s ním k brance a vyjela.
Po cestě jsem si přesně ujasnila, kam mám namířeno. Můj jediný dosavadní cíl je teď Emily.
Emily.
Emily.
Zajedu k nim domů a když mi někdo řekne, že tam není, zkontroluji si to.
Neuvěřitelnou rychlostí jsem se řítila po silnici. Vítr kolem mě svištěl, cuchal mi vlasy.
Konečně jsem na kopci viděla začátek města. Co budu dělat, když mi řeknou že tu není? Vtrhnu k nim do domu a prohledám to tam? Spíš bych měla někde počkat, jestli nevyjde z domu ven a nebo naopak, jestli domů nedorazí…
Kolo jsem hodila do křoví za vysokou kostelní věží. Přeběhla jsem silnici a zazvonila u Emilinýho domu. Po pěti vteřinách vyšla z domu Ellie. V tmavě modrých teplákách a tyrkysovém tričku se na mě dívala přes husté vlasy.
,,Ahoj, no…je tam Emily?"Ellie obrátila oči v sloup a obrátila se ke mně zády. Třískla za sebou dveřmi.
,,Kdo to byl?"Uslyšela jsem vysoce položený hlas, Vanessa.
,,Annie"odsekla jí Eliška.
,,Vy nejste normální!!"zapištěla Vanessa. Sklopila jsem hlavu, tělo se mi začalo prudce třást. Otočila jsem se zády k domu. Byl to dost špatný nápad. Svižným krokem jsem šla zpátky ke svému ukrytému kolu.
,,Annie! Počkej!"Rychle jsem
se otočila.
se otočila.
,,Vanesso?"Usmála jsem se a šla k ní blíž.
,,Annie, ach"vydechla a v zápětí mě pevně objala, tak pevně, že jsem si myslela, že mi prasknou kosti v těle.
,,Proč jsi za mnou šla?"
,,Abys věděla, že mě na tobě záleží..."odmlčela se.
,,Aspoň že tobě ano."Nahlédla jsem jí přes rameno a koukala se do oken domu rodiny Bronteových. Do okna, kde je velká místnost kde jsme vždycky s Emily spaly na rozkládacím gauči.
,,Co je Vaness?"Našpulila jsem pusu.
,,Heleď, holky se chovají jako nějaký nány, já se ti nechci vyhýbat…mě se po tobě stýská,Annie"zírala jsem na ní, řekla to upřímně, netahala mě za nos.
,,No, tobě asi jo, ale Em a Ellie ne!" Ustoupla jsem
od ní krok vzad.
od ní krok vzad.
,,Ony, jsou moc zaostřeny na tu věc, neberou to s nadhledem stejně jako Matt, braly to nej-"
,,Matt?"Skočila jsem jí do řeči.
,,A-ano"koktala ,,zapomeň to"zasmála se nakonec.,,No prostě, neřeš, proč se tak chovají, mají to těžké."
,,Až tak těžké že nemůže mluvit se svojí nejlepší kamarádkou..."Mumlala jsem. Vanessa mě chytla za loket a vlekla mě za sebou.,,Kam jdeme?"
,,K tobě domů"vlekla mě přesně tam, kde jsem si položila kolo. Vanessa měla Emily a Ellie celkem plný zuby, takže čekala na nejlepší možnost vypadnout z baráku.
,,Víš kam jsem si dala kolo?" pokrčila jsem jedno obočí a zastavila se.
,,No, tipla jsem to"upřímně se usmála a vyndala ho z křoví. Kývla jsem hlavou.
,,Jak pojedeš ty?"
,,Skočím si pro něj. Jeď na před, za chvilku tě dohoním" poplácala mě po zádech. Našlápla jsem si a jedním pohybem se rozjela.Tušila jsem, -věděla jsem- že z toho co teď Vanessa dělá bude mít určitě problém.
Problém nejen u jejích starších sester, ale možná i u jejich táty a maminky. I když, u ní jsem nevěděla, jaký k tomu má postoj.
Doufala jsem, že lepší jak Emily.
Vyšlapávala jsem kopec, dech se mi pomalu zrychloval. Vanessa měla pravdu, dohonila mě o dost rychleji, než jsem čekala.
,,Jak se ti jede?"Zafuněla jsem nad její otázkou.
,,Tak, jak se může jet někomu, kdo na tomhle neseděl už rok a půl"znovu se zasmála a předjela mě. Kroutila jsem hlavou nad tím, že je tak...hyperaktivní! Pomalu jsem se jí snažila dohonit ale byla čím dál tím víc rychlejší.
,,Co tu teď sama děláš?"vyptávala se mě, když jsme přijeli domů a posadily se před dům na dřevěný nábytek. Chvilku jsem koukala před sebe, prohlížela si kamenou podlahu na nádvoří, rumpál uprostřed té kamenné dlažby, u kterého se vztyčuje obrovská borovice. Její vůně se vinula po celém kraji.
,,Jsem tu s Lejlou."Podívala jsem se zpátky na Vanessu. Přísahala bych že jsem viděla, jak se její oči rozsvítily. Obličej se jí zkřivil do zmatené grimasy.
,,S Lejlou Kolinsnovou? S touhle Lejlou?" zatřásla mi s rameny.
,,Jo, jo s Lejlou Kolinsnovou, no a co?"Neodpověděla.
,,Proč to Emily a Eliška dělají?"
Polkla jsem.
Polkla jsem.
,,To je na dlouho"
,,Já mám času dost" posadila jsem se na trávu a koukala se na ní. Blondýnka si sedla vedle mě.
,,Víš, něco se stalo a proto to teď takhle je…"Upravila si zelenou sponku ve vlasech, která jí krásně ladila se světle žlutou mikinou a zelenýma tříčtvrťákama.
,,Co se stalo?"
,,Prosím, neřešme to"usmála se. Asi to bude lepší, když to nebudu hrotit. Rychle jsem změnila téma.
,,Od kuť máš tu sponku?"Ukázala jsem na ten zelený skřipeček ve vlasech.
,,Dostala jsem ho před půl rokem k narozkám"sakra! A jo! Vždyť jí bylo 15 let…úplně jsem na to zapomněla! Zčervenala jsem.
,,Vaness mě to straš-"položila mi prst před pusu.
,,To je v pohodě, Annie. Máš pro to dobré vysvětlení."Poplácala mě po zádech.
Vanessa byla v podstatě divný člověk. Její styly se promíchávali. Podle mě měla svůj vlastní svět někde uvnitř jejího mozku. Svět míru, dokonalosti. Nežila často realitou ale i přes to, to byla jedna z nejlepších holek, co jsem kdy poznala.
Strávily jsme spolu celé odpoledne.
Šly jsme se projít po poli, které bylo nasáklé vodou, takže jsme měli úplně mokro v botech.
Bez Karin doma, jsem se cítila zvláštně a Vanessa to vycítila. Věděla že bez mámy -která je doma a víme o ní, že je v pořádku- nejsem svá.
Vanessa mi zpříjemňovala chvíle. Postupně k nám domů chodila každý den, každý volný den prázdnin.
Když jsem se jí jednou zeptala, co na to říká Em a Ellie, že je teď skoro veškerý čas se mnou, řekla mi, že z toho sice moc nadšené nejsou, ale zabránit jí v tom nemůžu.
V sobotu, den před dohodnutém nakupování školních potřeb s Vanessou se moje dny klidného bytí popletli a nabraly trochu nepřátelského pachu.
Vanessa ode mě odcházela, když v brance u domu narazila na Lejlu.
,,Co tu děláš?"Zeptala se Lejla Vanessi nepřátelsky.
,,Co by?! Nemůžu tu snad bejt?! Doufám že jsi to s tou tvojí partičkou tady taky neobsadila"nakrčila podivně horní ret Vanessa a zlostně si Lejlu měřila. Lejla mě sama překvapila svojí návštěvou. Brácha doma nebyl, jel chytat se svým kamarádem ryby a já Lejlu nezvala. Po chvilce mi přestala vadit její přítomnost a zmateně si ty dvě prohlížela.
Koukaly si vzájemně do očí.
,,Běž pryč Vanesso"
,,Cože?" U Vaness bylo známo, že se celkem rychle vytočí a dokáže trucovat i několik dnů… ,,Co si to dovoluješ?!"Vřískla na Lejlu.
,,Asi si dovoluju, to je pravda"u Vanessiny nohy se objevila Alsie, začala na Lejlu vrčet, cenit zuby. Vanessa jí poškrábala za uchem a usmála se.
,,Přestaň Dakynsnová!"Rozčílila se na Vanessu Lejla.
,,Alsie"plácla jsem svou rukou a své stehno a tím Alsie přivolala. Pomalu se ke mně odcourala a začala vrtět ocáskem. ,,Vanesso, měla bys asi jít"pronesla jsem smutně. Vanessa se na mě nevěřícně podívala.
,,Jo, běž Vanesso"vybídla jí Lejla.
,,Uvidíme se zítra…"zítra, kdy to bude přesně rok a půl, co jsem s Emily ukončila kontakt. Zítra, kdy budu polovinu dne s Vanessou v obchodech.
,,Fajn, nazdar"zabouchla za sebou branku a odfrčela na kole.












jee kawai
D