UŽ NESPŘÁTELUJU!!

ZÁKAZ REKLAM!! =X

Navždy, nebo nikdy?__Rodinné dědictví 2

12. července 2010 v 12:00 | Moii** |  Navždy, nebo nikdy?
PŘEDNASTAVENO!!
Další díl NnN:))

Nechť se líbí!:)


,,Promluvíme si o tom později zlato."Zula si boty máma a odplížila se
do kuchyně.
,,Mami, já tu opravdu nemůžu zůstat!"prosila jsem mámu. Jediná věc, proč chci bydlet někde jinde než tady, je babička. Je to tu až moc plné vzpomínek. V tomhle domě se trápím! Všude jí vidím a cítím její vůni, vůni krému, který používala. Ultra mastný…
,,Ty tu s námi nechceš bydlet?" Objevil se za mnou táta. Kývla jsem hlavou a vzdychla.
,,Proč?" Sednul si na kuchyňský pult Felix. Jasný, rodinná schůze…to fakt miluju!
,,Protože to nedokážu"zlomil se mi hlas. ,,Až moc mi to tu připomíná babičku…"odmlčela jsem se a koukla se na babiččinu starou utěrku. Maminka mě chytla za ramena.
,,Je to pro nás všechny těžké zlato,"třela mi dlaněmi a záda.,,Ale možná to není až tak špatnej nápad, Leo. Měla by to i blíž do školy…"Koukla se zaujatým pohledem na tátu. Ten jen pokrčil rameny.
,,Já s tím nesouhlasím"prohodil pod vousy a uraženě odešel.
,,Mami…prosím!"zkusila jsem psí oči.,,Nemůžu tu bejt!"Maminka kývla hlavou jakože se pokusí.
,,Pojď si sednout, za chvilku přijde!" Zasmála se a vedla mě z kuchyně. Všichni jsme si sedli u dřevěného stolu -čekaly až se ukáže ta nová holka, co prolomila mému bráchovi srdce-, na kterém byl nový, tyrkysoví ubrus. Uprostřed byli narcisy, které dělali příjemný kontrast s tyrkysovou. Po pěti minutách ticha zazvonil zvonek. Felix bleskově vletěl do chodby a zvednul sluchátko.
,,Halóó?...Ahoj Lejlo!"Na sucho jsem polkla, když jsem si domyslela,co přijde pak v rozhovoru mého bratra a Lejly Kolinsové.
,,A-ano...samozřejmě!Hned otevírám!"zvolal nadšeně a běžel z domu. Pozorovala jsem ho oknem jak klusá otevřít branku.Po pár vteřinách jsem uviděla jak Felix jde zpátky do domu a u boku si držel ženskou postavu v po kolena dlouhých šatech, které měly barvu do bordo, na nich se střídaly oranžové a žluté proužky
,,Dík."uslyšela jsem hedvábný a sladký hlas.A pak, jsem jí uviděla.Myslela jsem si, že snad spím nebo co, ale její krása...
,, Dobrý den!"pozdravila zdvořile svým tenoulinkým hlasem.Její krásně, rovné , černé vlasy se vznášely společně s její chůzí. Hebká, světlá kůže lemovala obličej, ruce, krk a vše, kde nebyli šaty.
Její oči, které se schovávali za vrstvou černých a dlouhých řas, měly překrásnou světle zelenou barvu.
.,,Ehm..OK, tak tady..je můj táta Leo"představoval Felix otce.
,,Těší mě že vás poznávám."podal jí ruku Leo.
,,Také mě velice těší."usmál se na něj a já si všimla jejích pravidelných a ozařujících, bílých zubů.
,,Tady je moje maminka Karin."pokračoval brácha.
,,Také mě těší."kývla hlavou maminka a nic neřekla.
,,No a tohle"fajn, klidně si o mě mluv jako o nějaký věci, vždyť já jsem jenom tvoje sestra!
.,,Je moje sestra-"
,,Annie!"Vykřikla Lejla a objala mě.Jak to ví? Jak že se tak jmenuji? Brácha o mě moc nevypráví, zřejmě se za mě stydí…
,,Odkud jí znáš?Moc jsem ti o ní neříkal a neříkal jsem ti jak se jmenuje..."Vyprskl
nahlas moje otázky Felix.
,,No..ale..vyprávěl jsi mi o ní, přeci."Řekla klidným, ale zakoktaným hlasem a pořád mě odmítala pustit.
,,Já jí přeci znám hodně dobře!"Zasmála se a já si myslela, že slyším smát se pětileté dítě. Cítila jsem tu její vůni, která mi připomínala lehce okořeněnou vanilku. Ta vůně ve mně vzbuzovala zoufalství a bezmocnost. Poplácala jsem jí po zádech
Všichni jsme zasedli ke stolu.Táta v čele stolu, po jeho levici seděl Felix, který se koukal
proti sobě
lásky milovně na Lejlu, která seděla vedle mě a naproti mně máma Karin.
,,Tak, nám o sobě něco pověz, Lejlo...Kde bydlíš?"ptal se jí nedočkavě Leo.
,,No, já....od vás bydlím docela daleko..."řekla tichým hláskem.
,,Jak daleko přesně?"neléhal táta.
,,No..od vás, je to k nám takových 20 kilometrů.."
.,,A kam jezdíš do školy?"vyzvídal dál.Připadala jsem si vedle Lejly strašně zanedbaná.Ona v krásných šatech a já ve starých džínech, v bílém tílku na kterém mi plandal vínově červený svetřík s oranžovým koncem u rukávů.Rychle jsem si prohrábla vlasy, aby aspoň ty vypadali nějak k světu.
,,Chodím na gymnázium, kam bude chodit Annie,"podívala se na mě.
,Aha," zajímavě si jí prohlížel Leo.
,,No, není tam ta škola těžká?"pokračoval v otázkách, asi se bál že bych to nezvládala. Já se spíš bála něčeho jiného, že bych to nezvládala s Emily…
,,Ani ne..."
,,Nebuď tak skromná! Jo, je celkem těžká, tati."Lejla hodila na bratra vraždivý pohled.Leo na Lejlu a na mě
pozoruhodně kýval a nepřestával s tím, pravděpodobně
dostal nějaký zkrat...
,,Omluvíte mě?Jdu...si pro něco do pokoje"omluvila jsem se a celkem se divila jak jsem to řekla s klidem.
Vyběhla jsem kamenné studené schody a odcourala se do mého pokoje.Vykoukla z okna, náladu celkem zpravenou, protože už jsem neseděla dole, v obývacím pokoji, ale byla u sebe, u sebe kam často nikoho nepouštím.Za prvé: kvůli tajným věcím, jak po babičce, o kterých ani máma neví, že je mám, a taky kvůli deníčku, který spinká pod polštářem a čeká, než ho zase otevřu a budu si číst poslední dvě noční můry, co se mi zdají pořád do kola a které tam mám bez pochyby zapsané.Za druhé: kvůli vůni pokoje -můj pokoj, totiž voní nejkrásněji ze všech pokojů tady. No někdy ho kuchyň a vůně čerstvých máminých koláčů, od kterých znám recept jenom a jenom já troufne - vždycky, když sem přijdu, voní to tu, jako maliny nebo pomeranče.A za třetí: kvůli mému soukromí, které se mi roky snaží narušit bratr.
Otočila jsem se od okna, protože jsem neviděla nic zajímavého, jen začínající černotu v lese. Rychle jsem se ale otočila zase čelem k oknu a zpozorovala hejno vran -byli společně poměrně klidní-, jak pod stromem, kde cupitali a hledali něco do zobáčku, nebo na naší krásné jabloni, kde to vypadalo jako kdyby
na něco čekali a nebo jen tak poskakovali po
zahradě. Napočítala jsem jich aspoň dvacet!Vylezla jsem na balkón a snažila jsem se je nějak vyplašit, ale bylo to ještě horší. Přelétli ke mně, jedna si sedla přímo přede mě na dřevěné zábradlí. Nejdřív jsem se lekla, ale potom jako zhypnotizovaná jsem popošla blíž k ní.Pořádně jsem si jí prohlížela. Černá obrovská vrána dělala totéž. Její peří bylo na první pohled hebké a tvrdé. Vyjekla jsem, když moje oči upoutaly ty její. Byli světlé modré, světle modré jako nebe v nejkrásnější den, jako průzračně modrá voda v jezeře. Zobák obrovský a tvrdý, jako past pro zvířata. Nakláněla ke mně hlavou, otvírala pastičku a já se ani nehnula abych jí unikla.Uslyšela jsem za sebou tiché, skoro neslyšné zasyčení.Vrány odletěli.Mohla jsem se znovu hýbat. Pomalinku jsem se otočila ke zdroji toho syčení.
,,Ahoj Annie. Máš hezký pokoj"vykulila jsem na ní oči. Co tu dělá?
,,Jo...ehm...Ty, si zasyčela?"styděla jsem se za svojí otázku, protože mi po chvilce, co jsem jí vyslovila, přišla strašně...naivní.
,,Prosím? Já? Ne.."usmála se tím překrásným úsměvem.Nevěřila jsem tomu.
,,Ale, ty… někdo tu syčel!A co ty vrány a-"lekla jsem když jsem se podívala dozadu.Nic! Nic tam nebylo.
,,Není ti něco?"Šáhla mi na čelo.
,,Ano, to je!"Nevědomě jsem zvýšila hlas a ona se na mě smutně zatvářila.
.,,Au!"pískla jsem.
,,Promiň, zahákl se mi prstýnek do tvých vlasů."omluvila se a odtáhla se.,,Budeme kamarádky!"vykřikla najednou.

Skvělý, pomyslela jsem si.,, Ty vlasy, co jsem ti vytrhla si strčím sem do toho náhrdelníku"otevřela mohutný, přívěsek, co měla na krku a vložila do něj moje tmavé blond vlasy. Vytrhla mi pramínek hodně tmavých vlasů. Moje vlasy mají totiž poněkud zvláštní barvu. Vzadu jsou hnědé a čím víc jdou k obličeji, tím více jsou světlé. Zvlášť po ránu, kdy to vypadá jako vrabčí hnízdo.
,,A ty"přemýšlela co mi dá.,,Ty si můžeš vzít tohle" ulomila si jednu půlku toho náhrdelníku, byl rozdělený na dvě půlky, a z kapsy vyndala koženou šňůrku.
,,Díky" pokusila jsem se o úsměv. Na šedém pozadí byl černý pták, trochu ponuré, ale mě se to líbilo.
,,Já se vlastně přišla rozloučit, víš?"pousmála
se.,,Měj se hezky.Ještě se
někdy uvidíme."
,,Neboj se, uvidíme"usmála jsem se. Když o tom tak přemýšlím, byla milá, až moc milá.
,,Počkej, Lejlo!"otočila se ke mně od dveří.
,,Ano?"řekla tím krásným hlasem. Nevím co mě to popadlo, ale běžela jsem ji obejmout…

Ležela jsem v posteli.Přemýšlela nad dneškem a bála se usnout a tím propadnout nočním můrám. Pořád jsem viděla oči té vrány z dneška. Krásu Lejly a štěstí ve Felixové tváři..Koukala jsem se před sebe a pořád si přehrávala všechny věci v hlavě.Otočila jsem se na bok a koukala do okna.Až jsem po chvilce podlehla spánku.
Uběhlo pár dní.Prázdniny končily..
,,Podej mi to!"zakřičela na mě máma.,,No tak!Rychle!"Zdůrazňovala slova. Popadla jsem do ruky poslední tašku co ležela před dveřmi.
,,Annie? Můžeš mi podat tu tašku?"Neodpovídala jsem.Nedýchala jsem, nemohla jsem se nadechnout a cítila jsem jak mi to začíná vadit a stahovat plíce. Bylo mi strašně špatně. Hlava se mi točila tak, že jsem se bála že když se jen pohnu, že omdlím.
.Popadla jsem tašku a hodila jí do auta.
,,Zlatíčka, máte v lednici jídlo na příští dva dny… Přijedu v něděli večer takže se tu opatrujte. Mám vás ráda" Plácla si s Felixem rukou, mě objala a tátovi dala pusu. Moje máma se chová jako dítě květin, neboli je jako hippiezačka. I se tak oblíká…je vidět že v ní zůstaly kapky puberťáka. .,,Měj se tam dobře!" zavolal na ní brácha. Karin nastartovala auto a odjela malovat obrazy do krkonošských hor, kde bude teď 3 dny ubytovaná.
Naposledy jsem jí zamávala a byla pryč.Táta mi dal ruku kolem ramen.
,,Musíme se zajet podívat po tom tvém novém bytě, Annie"zvedla jsem k němu hlavu. Užasla jsem.
,,Co? Takže to znamená..."založil ruce na prsou a usmál se. ,,Tati!! Díky!!"Skočila jsem na něj. Brácha se začal smát stejně jako táta. Jejich hlasy si byli tak strašně podobné! Pustila jsem ho a radostí vykřikla.
,,No, ten byt je dědictví po tvojí babičce, psala v závěti že ho můžeme při nějaké příležitosti prodat… myslím že nevadí, že jsi si ho vzala ty…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chi-chan Chi-chan | Web | 12. července 2010 v 12:02 | Reagovat

Už jsem to zvládla nakonec jsem stáhla Adobe Photoshop CS5 a tady je link kde jsem to stáhla má tam opravdu užitečný linky http://one-unique.blog.cz/rubrika/download

2 Chi-chan Chi-chan | Web | 12. července 2010 v 12:06 | Reagovat

No tak možná mám 4 opravdu se v tom ted nevyznám :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama