close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
 UŽ NESPŘÁTELUJU!!

ZÁKAZ REKLAM!! =X

Navždy, nebo nikdy? _ Loučení

10. července 2010 v 14:00 | Moii** |  Navždy, nebo nikdy?
První dílek:)
Tak si přečtěte, jak píšu něco jiného než o Narutovi:D
Je to trošku delší, ale doufám že si přečtete:)

Předem se omlouvám za chyby:D prosím nevšímejte si jich!!FoN?



Sledovala jsem svoje proužkované, žlutošedé conversky, jak se pravidelně zvedají do výšky a přizpůsobují se rychlosti mého kamaráda.
,,Takže, v  dubnu po zkouškách odjedeš?"Koukl se mi nešťastně do tváře.
,,Jo, asi jo…To víš, že se mi nechce, nechci bydlet v domě babičky! Kdyby to nebylo místo kde jsme byli spolu a nepůsobilo by mi to tolik bolesti, možná bych se těšila, ale tam - na sto procent ne! Všude les, tma"otřásla jsem se, já totiž tmu absolutně nesnáším.
,,A divoký prasata!!"Zasmál se a zachrochtal.
,,Vrátíš se ještě?"
,,Za tebou, Martine, se vrátím kdykoliv a k tomu…jednou za čtrnáct dní sem stejně chci jezdit"svojí pravou rukou jsem ho objala za ramena.
,,Aha, tak to mi to aspoň trošku ulehčí"usmál se od ucha k uchu, vždycky když se usmál, zazářil jako sluníčko. Tohle mi bude chybět snad ze všeho nejvíce, samozřejmě do toho zahrnuji i všechny jeho grimasy.
,,Nebudeš to tam mít tak hrozný…bude tam přece Emily, ne?" pokoušel se mi nahodit opravdový úsměv…ale moc se mu to nepovedlo, svojí nejlepší kamarádku jsem neviděla rok -když to počítám ve školním roce bez prázdnin- a půl, tedy od doby, kdy jsem vyšla osmou třídu. Takže…právě jsem v na konci prvního roku gymnázia, na které jsem začínala chodit.
,,Jo, asi jo…"odmlčela jsem se, chvilku jsme šli v tichu.
,,Co se stalo mezi tebou a jí?"vyptával se.
,,Nic, asi jsme se až moc dlouho neviděli. Když jí volám nebere to, ani neodpovídá na esemesky, e-maily…Když přijedeme na chalupu a já se jdu po ní, nebo aspoň po jedné z jejích sester optat jejich mamky, řekne že nejsou doma, že mají moc úkolů, že jsou nemocné a nebo že mě dokonce nemají náladu vidět…"na slovo nemají jsem položila důraz a naštvaně pohodila rukou do vzduchu. Chytl mě za ruku.
,,To je mi líto…"koukal se mi upřímně do tváře. Musela jsem se jeho podivnému obličeji zasmát. Vypadal jako pes, široký nos, modré oči -u panenek byli podivně nažloutlé- s dlouhými řasy, malé čelo a delší, zatočené, špinavé blond vlasy. ,,Co? Co je?"
,,Ne, nic" zadržela jsem smích, na mojí béžovou bundu začínaly padat kapky deště.,,No, asi půjdu domů."
,,Dobře"objal mě, zase mi málem zlomil žebra a vyrazil dech.,,Ahoj, Ann-Juliáno!"
Usmála jsem se.,,Papá, Marti!" Rozeběhla jsem se parkem k tramvaji, která mi právě zastavovala. Svět mi najednou -po rozhovoru s Martinem- připadal lehoučký jako pírko. Kapky studeného jarního deště mi padaly do tváře. Nastoupila jsem do tramvaje a koukala se směrem, kterým Martin šel, s hlavou svěšenou dolů, pozoroval chodník. Podívala jsem se po volném sedadle, na které bych si mohla sednout. V tramvaji jsem byla jen já, dvě holky které byli silně zabrány do hlučné debaty o rtěnkách a očních stínech, byli hezké jedna měla dlouhé hnědé, rovné vlasy a ta druhá
naopak krátké, blonďaté a prsténkově kudrnaté. Obě dvě byli vysoké štíhlé a krásně oblečené. V přední části tramvaje seděl kluk, možná i starší muž s černými -možná hnědými- delšími vlasy…do obličeje jsem mu neviděla.
Sedla jsem si na místo hned vedle dveří a zadumaně koukala z okýnka. Tuhle cestu jsem měla ráda, moc ráda. Jezdím tudy od mích pěti let. A teď i každý den ze školy…
Přemýšlela jsem, co udělám až přijdu domů, jako první, jsem měla na seznamu samozřejmě úkoly…máme vůbec nějaký? Chodím, nebo asi už radši budu říkat…chodila jsem na jazykovou, výběrovou školu. Jediná škola, kam jsem se každý ráno (teda skoro každý ráno) těšila…
Dobře…Upravila jsem svůj odpolední scénář trochu jinak. Až přijdu domů, podívám se, jestli máme nějaké úkoly a testy. Potom asi půjdu na procházku se svým psem, našim psem, Alsie. Pak asi budu muset hrát na klavír a po namáhavém cvičení konečně vlezu do vany. Takhle by to snad mohlo být…
Prostředí se z parku změnilo na řadové domy, rušnou křižovatku a semafory.
Za tu dobu, co jsem přemýšlela nad dneškem, jsem si nevšimla, že se na mě ten kluk pořád dívá. Koukla jsem na něj a on bleskovou rychlostí vstal a vystoupil na zastávce, kde jsme právě zastavili. Zakroutila jsem nad tím hlavou a sledovala dál jak mi jedno auto za druhým uniká z dohledu.

,,No ahoj!" usmála jsem se na své pejsky, Julču (hnědého kokršpaněla: ,klíště´ co pořád něco jí, pořád smrdí -i když je vykoupaná- a pořád provokuje našeho druhého psa) a Alsie (německého ovčáka, krásnou fenku, co mohla mít štěňátka ale potratila). Julča na mě pořád do kola skákala, Alsie jí za to kousala na hřbetě a vrčela.,,Al!"okřikla jsem vlka a odemkla tři západy na našich domovních dveřích.
,,Ahoj!"Zakřičela jsem na celý barák.
,,Ann!"Vyběhl z kuchyně brácha. Je o pět let starší jak já, je mu tedy jednadvacet let. Je celkem fešák…
,,Co je?"Cukla jsem sebou. Z jeho hlasu jsem poznala, že se zlobí.
,,Kde mám sluchátka?!!" Oddychla jsem si. Vyndala jsem si z uší černé špuntíky a podala mu je.,,Příště se mě zeptej!"A odešel pryč.
Shodila jsem ze sebe bundu a vyzula se z bot. Vešla jsem do naší hnědé -staromódní- kuchyně a z bílé ledničky jsem si vyndala mléko.
Vystoupala jsem schody -které s každým krokem zavrzali- do mého pokoje, který je až úplně nahoře. Otevřela jsem bílé, dřevěné dveře a přede mnou se ukázal pokojíček v plné kráse.
Na zemi pohozené oblečení, na stole binec jako v tanku…Vzdychla jsem.
Posadila jsem se na červenou židli a přehrabovala se ve školní tašce. Vyndala jsem si svůj blok, kam si skicuji různé malůvky a zapisuji úkoly. Prohazovala jsem list po listu, hledala modře orámovanou tabulku s velkým DÚ ale moje hledání bylo marné, nic jsem nenašla.
,,Haló?" Zvedla jsem mobil, který mi vyzváněl písničkou Unchained melody.
,,Ahoj!" Veronika. Moje kamarádka od páté třídy na základce.
,,Čau, co je?"
,,Nechceš jít se mnou ven?" Pronesla znuděně, na konci otázky si zívla. Verča byla vždycky označována za hip-hoperku. Měla -teda naposledy co jsem ji viděla- dlouhé vlasy do půlky zad, hnědé a
promelírované blond barvou. Drobná postava kapánek větší pusinka. Prostě skvělá a vtipná Veronika.
,,V kolik a kam?"Prohlížela jsem si nehty na levé ruce, kterým jsem nevěnovala skoro žádný čas a nechávala jsem je jen tak, přírodně. Ne že by byly kousané, špinavé nebo příliš dlouhé. Já si nehty nekousala! Fakt ne! Jen když jsem nervózní a v omezených případech…
,,Teď na Floře"něco u ní třísklo.
,,Ok, vyrážím"uslyšela jsem zaklapnutí telefonu. Ihned jsem vstala a pak si něco uvědomila…
,,Kdy to řekneš Terce a Veronice?"ptal se mě Martin, když jsem mu řekla že jedu pryč.
,,No vidíš, to mě nenapadlo…"Koukla jsem se do koruny stromů.
,,Slib mi, že jim to řekneš při nejbližším setkání!"
,,Slibuju"
Musím jim to teda říct teď. Když říkám jim, myslím tím Verču a Terezu, která přijde určitě taky.
Ale jak? Neměla jsem ponětí jak jim říct, že jedu pryč a asi se už nevrátím. Celou cestu, co jsem šla do obchodního domu jsem se tou otázkou zabývala. Pak jsem spatřila podobně malého človíčka, jako je Veronika. Dlouhé melírové vlasy jí vály ve větru. Na sobě měla jako vždy černé, bokové džíny, které jí ještě více ztenčovaly.
,,Ahoj!"Objala mě, já jí taky.
,,Už přišla Terka?"Rozhlížela jsem se po ní, ale neviděla jí.
,,Ona ti o tom neřekla?"Zmateně jsem se na ni podívala, v jejích očích jsem vyčetla jen jedno..nic příjemného to nebude.
,,Ne, co mi měla říct?"
,,Je pryč, Annie, odjela s tátou do Švýcarska a tam asi zůstane."Polkla jsem, zamotala se mi hlava. Proč se nerozloučila? Proč něco neřekla?
,,Nerozloučila se s tebou, protože na to neměla. Strašně jí rvalo srdce, když řekla sbohem mě"jakoby mi četla myšlenky. Musela jsem se posadit - a to hned.
,,Annie, prosím tě nebreč!"Cítila jsem, jak se mi po tvářích linou slzy. Rozbrečela jsem se před všemi těmi lidmi, který šli okolo. V tu chvilku mi to ale bylo jedno.
,,Nebudu opakovat stejnou chybu jako ona"zavzlykala jsem a pevně k sobě Veroniku přivinula.,,Veroniko…musím ti něco říct…"odtáhla jsem se od ní a řekla jí vše ohledně mého odjezdu.
,,C-co to povídáš? To mě tu jako všichni necháte?!"Otočila se ode mě.
,,Je mi to líto…."
***
Dva měsíce
uplynuli jako nic, bylo 21. dubna.
Užívala jsem si poslední dny s Veronikou a ostatními kamarády, hodně jsem se učila a hádala se s mámou o tom, že nikam nepojedu. Tereza se mi za tu dobu ani jednou neozvala, ale to ani Veronice.
Bála jsem se toho, co přijde, až se objevím v nové škole. Až budu stále na očích Emily, její starší sestře Ellie a mladší sestře Vanesse. Nad všemi věcmi, které mě čekají jsem přemýšlela celou hodinu a půl, kterou jsem proseděla v autě a koukala do daleké krajiny.
Poté jsem se octla na tak známém místě, akorát to tu na mě působilo poněkud frustrovaně.
,,Vítejte v novém domě!"Zvolal vesele táta. Podívala jsem se na bráchu a on na mě.
,,Ano!" vykřikl po chvilce dumání a odemkl dveře domu mé babičky. Vešla jsem dovnitř. První co jsem pocítila byl chlad, to druhé smutek. Něco tu chybělo a to něco byla moje krásná babička. Procházela jsem místnostmi, někde jsem stále cítila babiččinu vůni. Na zdech byli pavučinky a všechny staré obrazy byli -ostatně jako vše ostatní- zaprášené. Po kamenných, studených schodech jsem dorazila do mého starého pokojíčku. Vše tu zůstalo na svém místě. Tuna prachu si sedla na skleněnou desku na stole. Sfoukla jsem ji a prach odkryl mé staré tajemství a fotky. První co jsem viděla byla s Emily. Obě jsme se na té fotce smály a objímaly se. Byla tu krásná, jako obvykle. Moje babička mi jednou povídala:Tohle přátelství je nesmrtelné! Asi se mýlila…
Když babička zemřela -před půl rokem- přestala jsem sem jezdit, stejně jako ostatní členové rodiny. Můj táta se z toho sesypal, ale jelikož mojí mámu Karin miluje víc jak cokoliv, polevil a rozhodl se nastěhovat se zpět. Pro tátu to musela být ohromná oběť.
Táta se jmenuje Leo Daltn, je mu 39 let a pracuje jako lékař. Ve volném čase -kterého moc nemá a když už, tak se snaží být s námi-si přivydělává hraním na saxofon v kavárnách. Felix vypadá přesně jako on, když byl mladý. Dlouhé, husté a konečky vlasů má zakudrnatělé. Baculatý obličej, bleděmodré oči.
Mámě je 37 let, jmenuje se Karin Daltnová-Mylerová. Nechala si své jméno za svobodna, protože pracuje jako malířka. Podává návrhy oblečení, kreslí na plátna. Její obrazy se celkem rychle prodávají. Je krásná, černé vlasy po ramena, trochu větší hrudník a hubená postava. Oči má jako Alsie, náš pes.
Kdo jsem já? Annie Julie Daltnová. Proč zrovna Annie? Mámina babička se jmenovala Anna, její babičky babička taky Anna a jelikož má moje maminka na jména výhrady -myslí si, že český jména jsou nemoderní, jako kdyby ona moderní byla- tak se rozhodla dát mi jméno Annie. Anna jí přišlo moc…normální. Ale mě to vlastně ani nevadí, protože kdybych si měla představit, že mi všichni budou říkat:,,Ahoj Aničko" a ,,Andulko/Ančo, jak se máš", moc by se mi to asi nelíbilo. Takhle když mi někdo řekne Julie, Ann… líbí se mi to, nepřipadám si tak moc obyčejně… Je mi 16 let, 22.června mi bude teda 17 let. Panečku to utíká!*
I když oba mí rodiče, mají celkem slušnou práci, nemáme se s penězi nějak slavně. Jsme na tom tak normálně, což je v podstatě skvělé.
Lehla jsem si na postel a odmítala jsem do večeře vyjít ven.3434




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mrs.TwiXi* Mrs.TwiXi* | Web | 10. července 2010 v 14:49 | Reagovat

nemáš zaco..:) Příběh si přečtu později..:) ted pospíchám..:)
Jinak  já se mam skvělé..xP
a co dlěáš..?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama